Nebyl můj.

Přesto jsem se loučila, jako  kdybych

ztratila celý svůj svět.

Prozatím ve svých snech. Nebo spíš nočních můrách. 

Často mluví o tom, že tu nebude. Zkracuje čas. 

Myslíš si, že by to už mohlo být navěky. 

Ale co to je? 

Než napočítáš do pěti? 

Zavřeš oči a promítáš... film ti běží před očima, jste staří nebo mladí, když jeden z vás umírá? 

Chceš vědět co vidím já? 

Stojí tam lavečka, pod stromem, snáší se dolů k nám zpěvný hlas. Hlas toho ptáka, kterého jsme nepoznali, když seděli jsme tam poprvé. 

Udělals mi to. V návalu vášně, chtěli jsme jeden druhého. A bylo to... Ty víš.

A teď? Už o ničem jiném nemluvíš. Jen o tom, jak tu nechceš být. 

Chci tě tam políbit i za deset let. Chci tě tam vidět stárnout a užívat si výhled, který se nám neomrzel během posledních let. Chci tě obejmout a spočinout na tvé hrudi, chci cítit, že jsi tady. Dnes. Zítra. A navždy. 

A chci, abys to chtěl taky. Kdybys jen tušil jak moc... Vzít si a zažít jen pár chvil štěstí. To bych ti mohla dát. To je to jediné, co bych ti mohla dát. 

Máte to taky tak?